Bedlová pítka v Beskydech

Podzim je tu a s ním bouřky. Se střechou nad hlavou v náručí beskydské přírody to až tak nevadí. Prostě se jde ven, protože víte, že se pak máte kde usušit. Navíc tentokrát byla předpověď počasí skeptičtější než realita.

V pátek zdravíme malokarlovickou chalupu kolem 18 hodiny podvečerní. Ještě beru místního tibeťana Bena na procházku "do gury". Stmívá se rychle, chytíme ještě výhled, tmavomodrý a promlžený, na Karolinku, a pak do chvilky jdeme potmě. Čelovku nezapínám, protože naše pěšina je rozrytá do hloubky technikou a mokrá klouže jak ďas, a ve tmě si tělo a nohy hledají cestu lépe bez světla. Ve tmě si užívám i kopcové ticho, kdy se ozývá, co v lese znít má, ptáci a zvěř, žádné civilizační zvuky.

Neupadli jsme, ani já ani Ben, jen po průchodu nejhlubší kaluží se oba měníme ve variace na tým Charlieho Sheena v Četě. Pes je maskován lépe, přece jen má v kohoutku tak 40 cm, takže já jen po kolena, on skoro po hřbet. Pod chalupou stavíme v brodu, drhnu nás oba, co to jde. Ben tohle moc nezná, ale soudě dle jeho reakce na mne po zbytek víkendu se mu adrenalinová prochajda líbila.

V sobotu ráno prší a poprchává, lebedím si s knihou a vyřezávávám trnkovou Soví ženu, započatou před 10 lety právě zde, z kousku trnkového dřeva, které jsme tenkrát prořezávali a pálili. 

V 11 hodin, kdy už slibují jen drobné přeháňky, jdu v lehkém mračnu obejít údolí. Na větší objevné treky to dnes není, ráda bych se vrátila a byla taky chvíli s rodinou, ale to neva, ona tahle trasa přes Štrčkovou a zpět přes Kání je nádherná. Pluskoveček je v údolí (stejnojmenného přítoku Vsetínské Bečvy), k výhledům nahoru nastoupáte za chvilku. Kochám se výhledy až na Soláň, a taky na klobouky na louce. Bedly, a hodně. Mnoho jich je už starších, tady to, jako obvykle, po první fázi nadšení místní už nesbíraj. Jsou fakt vobrkloboukvé a jak jsou vytočené nahoru, tvoří přírodní pítka, ve kterých se odráží nebe. 

Slunce se prodralo mraky, pere jak o dušu, chvilkama pofukuje. Nikde nikdo. U kapličky na Štrčkové posvačím na lavičce, ani dlouho nesedím, protože dnes se mi daří se kochat každým krokem. jen natrhám kytičku mateřídoušky a spouštím se loukami a lesíkem přes Kání zpět. Mám už hlad. K závěru, jak se potuluju mimo pěšinu, narážím na loučku s křemenáči březovými. Takže se doma najíme a pak jdu druhé kolo. Nejprve pro bedly nahoru pod Kantorku. Hmm, bedly fakt jsou spíš na sušení než na jídlo, ale mezi nimi na mne vykukují klouzci! Jeden, dva, devět, dvacet pět ... taška těžkne, to je ambivalentní radost - že jsou hříbky, a krásné ... a na druhou stranu klouzky se musej nejen krájet, ale i oloupat. Vysypu je, slizáčky, a jde se na druhou stranu pro křemenáče. Po návratu je na stole taška jablek od Alenky. Tak jo, podvečer a večer trávím krájením hříbků a výrobou pyré. Hlavně to nepoplést, nemíchat (protřepat:-).

Neděle už patří bouřce. Odpočinku, balení. Do vlaku nastupuju a voním hříbkama. Děkuju, Pluskovečku.