Polské Bieszczady s CK Mundo

největším zdrojem kamenu na broušení jsou stale Rychlebky. Stále se učím, postupně se mi daří rozbruskou dosahovat tvarů, které v kameni vidím, už trochu poznám, kdy se mi co štípne. Od prvoplánových krystalových kusů se trošku odkláním ke slepencům, které lépe drží tvar.

Nejvíc plesám nad výsledkem broušení velkého kusu, neumím určit, co to je, podle pátrání na netu asi vyvřelá zvlněná rula. Našla jsem jej kdysi ve Stříbrném potoce a odtáhla domů, kde jsem kolem něj kroužila, přece jen je to kus. A je to paráda, dá se dobře řezat a když dokončím leštění, koukám jak z jara - povrch je tmavý, skoro černý, a plují v něm do hloubky něco jako cáry mlhy. 

Odjíždím tedy od hor plná dojmů, beru malé obroušené kousky ukázat Drakovi. Na Berušce jsem až kolem večerní osmé, je teplo, ani by nebylo nutné topit, jen uvařím večerní bezkofeinovou kávičku a čaj na ráno a nechám oheň vychladnout. V noci slyším déšť, předpověď je, že bude plačtivá sobota, což vůbe

Na Dračím hřbetu strávím více než dvě hodiny potulováním, poleháváním a hledáním kamenů. Místo začíná být známé, krystaly jsou docela vybrané. Těší mne, že si je odsud odnáší domů více lidí. Při polehávání vidím mnoho zajímavých pavučin, chtělo by to zrcadlovku, ale i na mobilu některé vypadají dobře.

Hmmm, prý jsem neměla úplně potřebu sbírat, tak proč hromádka šutrů narůstá? .-). Posílena úspěchem stříbropotokového kusu si vybírám spíše větší kusiska, ten poslední by mohl být úžasnou miskou. Ale je to váha. Naložím a odnesu, co unesu a pak to ještě jednou otočím, není spěch. Cesta sem vede z Berušky zčásti po lesní cestě vysypané bílými křemeny a pak měkkou pěšinou stíněnou stromy. Popojdu ještě ke Stříbrnému potoku, napiju se, opláchnu kameny, a protože je fakt vedro, opláchnu i sebe. Voda po chvíli bodá jako jehličky, ale je to příjemné. Taky to máte tak, že když se mejete v potocích a řekách, nepotřebujete žádné krémy? Osvěžená vynesu kameny a vyložím je u Berušky k dosušení.

Podvečer patří ručním pracem - mám s sebou kousek dřeva k dořezání, a čtení u ohně - objevila jsem valašskomeziříčskou spisovatelku Alenu Mornštajnovou, takže zvládnu její prvotinu Slepou mapu a načnu Tiché roky. Les šumí a voní, jdu spát.

V neděli už jen na ohni uvařit čaj, pak poctivě nechat vychladnout a rozhrabat, poklidit a v 11 vyrážím směr Venušiny misky. Tam jsem ještě nebyla a počasí stále drží slunečný směr. Ještě oběd v rychlebské rybárně, to si neodpustím. Parkuju u Kraše, prochajda je tak akorát, plná příjemných pohledů na krajinu, vodu obklopenou záplavou kopretin, smíšený voňavý les. Vyhlídka z vrcholu je díky modrému průzračnu až do Krkonoš. Jsem zde v dobrou hodinu, nikde nikdo. Sedím a posedávám, nechce se mi zpět do civilizačního šumu, procházím do kulata erodovaných žulová skaliska - ne nechci je brousit, ale nechaj se rády pohladit. Zachytávám na mobil další pavučinu a taky housenku na klacíku.

Přicházejí lidi a to mne zvedá na cestu zpět. Přepínám se, vlastně je na co se těšit - tento týden se bude bagrovat na Nepřivazi a já jsem zvědavá, zda se něco objeví. Doma večer vařím a děkuji za tento víkend.

Že v pondělí prší, je po slunečném víkendu vítané, není to ani slejvák, spíše setrvalý letní déšť, voní i město. I v dešti se dějí věci, tento týden patří Lubavia zázrakům.

_ __ 

Týden Lubavie

Pracovní týden je okořeněn úžasem a dojetím z Nepřivazi. V pondělí jedeme s Víťou připravit kapli na zítřejší traktorbagr. Je to významný milník, 3 roky jsme kapli vykutávali ručně, ale to nebylo udržitelné, nemohli jsme se hnout dál, je tu moc otazníků okolo toho, co zde možná leží pod povrchem. Trvalo skoro rok vše podařilo vše domluvit, ale je to tu. Víťa skácí 2 stromy a já odklízím kameny z plochy kaple - už jsme je jednou vytřídili a budeme je potřebovat. 

Další den mi Víťa, který u bagrování byl, volá, ať "spěchám" domů z práce. Doveze mne do vojenčáku a říká: "Zavři oči, vyvedu tě tam." Tuším, že to bude "veliký", poslepu tápu, pod nohama mám neznámý terén. V duchu si rekapituluju, co jsme vlastně chtěli - vytahat pařezy a sutinohlínu z kaple, zkusit objevit podlahu, prohrabat místa vlevo a vpravo vchodu, zda se tam nenacházejí zbytky sloupů a kříže, srovnat terén okolo kaple, odklidit valy před vstupem a zpřístupnit jej. Víťa říká: "Už můžeš," a když otevřu oči, musím si sednout, došla mi slova.

Je to vlastně směs hrůzy a nadšení, co cítím, neboť terén je tak rozrytý, že je to až bolestné. Když tohle rozdýchám, dokážu teprve vidět zázraky. Kaple působí mnohem větší, když je vybraná. Pařezy jsou pryč a nic nepoškodily, zdi drží. Vstup je volný. PODLAHA - je, máme ji. Jsou z ní jen zbytky, ale aspoň víme, že jsme na ní. Je tu hodně desek z podlahy, do skládáme ji. Na omítce uvnitř je vidět, že byla dokola asi metr výšky vymalována mariánskou modří. 

dokola stavby je vybraný široký obchozí pás, a terén je srovnaný doširoka. A pak KŘÍŽ!  je tu, celý, leží spadlý směrem ke kapli. To není možný! Je :-). Jdu ho odrbat od hlíny a omést, vylezou nápisy a reliéfy. Stále nemám slov. A to není vše. V kapli leží kus pískovce - to je SOCHA JANA NEPOMUCKÉHO, jen nemá hlavu a ruce, ale jinak je v jednom kuse! Jedu domů a pak ráno do Prahy a furt nemohu uvěřit. Píšu email všem do spolku a vracejí se nadšené reakce - je to největší objev tohoto roku.

Ve čtvrtek kluci udělají výsadek a odvezou "Honzu" na Štěpánov, tam se mu můžeme věnovat, mám na to čisticí kamenické prostředky. Ještě ale potřebujeme najít zbývající části, někde tam v té hromadě musejí být. Pak se rozhodneme, co s ním, Honzíkem.

Píšu texty na FB a na web, zpracovávám fotky akcí i pocitovky na homepage webu - přece jen je již jaro a máme tam zimu :-). Lidi nám na FB gratulujou, zajímají se, videa a fotky mají dvoutisícová shlédnutí. Lubavia je se mnou do konce týdne,  v sobotu je brigádka.

_ _ _

Sobota na Nové Vsi a na Čermné

Sešli jsme se v 9 na Nové Vsi, kluci jdou kácet další jasany, aby se neopakovala situace z minulého týdne, kdy jeden spadl přímo na památník obce a rozbil kříž, poškodil dlažbu i zídku za památníkem. Tohle je smutný důsledek hniloby kořenů, která napadá jasany i zde ve vojenském prostoru.

Kluci se perou se stromy, a je to dřina, musejí je směrovat lany při řezání a i tak se vyvracejí dřív než jsou zcela naříznuté a padají nevyzpytatelně. Jdu si odskočit na Čermnou, chci vidět lilie a zasadit kytky, co mám připravené.

Dám si hodinku zde, vypleju potřebné, vykopu a usadím květiny. atmosféru zde mám moc ráda, nespěchám zpět. Dívám se, jak dopolední slunce vykresluje nápisy, i ty nejmenší, na pomníku rodiny PULZ. Společnost mi dělají motýli všeho druhu a letní ptačí jamování proložené pobrukujícími čmeláky. Lilie denivky ještě nekvetou, neb někdo pupeny otrhal a zapíchnul do horní desky soklu Panny Marie. Škoda. Vracím se zpět, dokončíme Novou Ves a pak s Jindrou jedeme na Nepřivaz - je nadšený, udělá maximum pro povolení od vojáků, abychom kříž mohli vztyčit a opravit.

A to je asi vše, co se vešlo do týdne .-)

_ _ _

KNIHY VÍKENDU

Mary Beard(ová): Ženy a moc/Manifest.

Alena Mornštajnová: Slepá mapa.

Alena Mornštajnová: Tiché roky.