Polské Bieszczady poprvé
Zkouším karpatské Bieszczadské poloniny s CK Mundo - seznamovací výsadek do jihovýchodního cípu Polska, do řídce osídleného kraje, kde bukové a jedlové lesy v nejvyšších partiích přecházejí v travnaté horské louky označované jako poloniny. Žijí zde stále medvědi, vlci, rysi, draví ptáci, čápi černí a zubři. Etnika Bojků a Lemků, která tuto oblast dříve obývala, zanechala po sobě mnoho (bohužel) opuštěných vesnic a krásných dřevěných cerekví (pravoslavných kostelů).
Výlet se velmi povedl, byl nabitý řádnou kilometráží, barevným krajinnými výlety, barevnými spoluputovníky (plný autobus lidí z celé ČR). Jsem ráda, že jsme medvědy nepotkali, jen vlčí hovínka. Nicméně čáp byl, kuna i mlok Salamandra. Mám celou středu na pohodové balení, nutno rozdělit na 2 batohy - jeden půjde do podpalubí a bude vybalen až v penzionu, a do busu je třeba vše pro ne-pohodlný spánek i pak rovnou na první túru. Zvládla jsem to a ve středu 1.7. nasedám o půlnoci do autobusu, Káča jede z Hradce Králové a drží mi místo. Dostala jsem od ní úžasnou věc - masku na oči, to je paráda, vážně to funguje, k tomu mi Olda odnaproti ukáže, jak si mohu posunout sedačku více do uličky a tak se mi daří najít fakírskou polohu pro spaní. Což je fajn, protože po dojezdu nás čeká pěších 10 km na místo ubytování - penzion v obci Ustrzyki Górne.
Budíček je okolo 9 ráno, protahujeme nohy a šlapeme ke dřevěné "cerkvi" - lemkovskému pravoslavnému kostelíku svatého Archanděla Michaela v Turzańsku. Počasí se trochu mračí, ale po 14 dnech téměř 40°C v ČR je to příjemná změna.
_ _ _
Kostelík je ve vesnici, ve které aktivně žije asi jen 5 rodin, jak říká pan průvodce, nicméně je udržován pro turisty a věřící odkudkoliv. Průvodce je velmi ochotný, vypráví a odpovídá na dotazy okolo samotné liturgie, historie místa a vlastně čehokoliv.¨Lemkovská vesnička Turzańsk je ze 16. století, kostelík je od roku 2013 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako jeden ze 16 karpatských dřevěných chrámů v Polsku a na Ukrajině. Kostelík byl vybudován v letech 1801–1803 a v roce 1836 byla stavba rozšířena o předsíň a sakristii. Součást tvoří také třípatrová zvonice čtvercového půdorysu. Po deportaci ukrajinského obyvatelstva v rámci operace Visla byl v období let 1947–1961 kostel využíván římskými katolíky. Roku 1963 byl svatostánek navrácen polské pravoslavné církvi, která jej spravuje dodnes. V 80. až 90. letech dvacátého století a po roce 2000 byly provedeny četné renovace kostela, včetně nové plechové střechy. V interiéru se dochoval neúplný ikonostas z roku 1895, polychromie z přelomu 19. a 20. století, boční oltáře a ručně vyšívané vlajky.
_ _ _
O Lemcích a Bojcích už jsme malinko slyšeli předtím - o nich a dalších národnostních menšinách a co vše se zde v Bieszcadech dělo, nás dovzdělává jeden z našich 2 průvodců - Šimon - který má pro tuto oblast velkou slabost, píše o ní diplomku. A umí vyprávět. Kulturně-historickými okénky včetně pouštěné hudby nám zpestřuje všechny přejezdy, je to příjemný bonus tohoto zájezdu.
Čtvrteční přechod poloniny Caryńska přes Kruhly Wierch do Ustrzyk Górnych
Vracíme se do busu a za hodinku jsme v Bieszczadech, tedy v národním parku. Batohy na záda, hůlky a vzhůru přes hřeben poloniny Caryńska s horou Kruhly Wierch (1 297 m) a několika dalšími vrcholy (10 km, převýšení 550 m). Pláštěnka byla v pohotovosti. Přišla vhod do 10 minut, protože prší fest. I tak jsou poloniny příjemným terénem na pohled i pro nohy.
Trošku nepohodlné je, že na sebe musíme po nějaké době čekat, abychom šli jako skupina, a to pro nás na čele znamená skoro 20 minut chladnutí v dešti. Brzdíme tempo, nedá se nic dělat, nemá cenu promrzat. Pršet přestane po cca 4 hodinách, kousek před koncem trasy, a v horské vesnici Ustrzyki Górne, kde nás čeká ubytko, se to tváří, že zde nikdy déšť neviděli :-). Uáááá, Zajazd Pod Caryńską je krásný penzion, máme s Káčou dvoulůžkový pokoj - teplá sprcha nás vážně těší. Večer proběhne pokus o seznamovací akci, ale jsme všichni po cestě a túře gumoví, nikdo neudrží více než 3 jména, je to marné, i když jsou naši (30letí!!) průvodci trochu zklamaní. Padáme do peřin s maskami na obličej, neb zítra nás čeká asi 28 km a vstává se v 6:30!
Mokré boty se suší na okně, na zítra mám připravené suché pohorky. Jídlo je také na okně, v krabičce (druhý den zjistíme, proč je to důležité).
Páteční okruh Tarnica - slunečné výhledy a fujavicový sestup
Ráno na sebe mžouráme při kontinentální snídani. I pro bezlepkové je tu spousta dobrot (pečivo si vezu vlastní). Jen u kávovaru je dlouhá řada, takže jdu zapnout rychlovarnou konvici na pokoji a dám si dva hrníčky kafe zde. Musí to být 2 hrníčky, neb jsou malé :-).
Obout, namazat opalovacím krémem - dnes předpověď slibuje slunečno - ale nenecháme se ukolébat a do batohu jde se svačinou veškeré vybavení proti dešti. Autobus nás veze do nástupního místa Wolosaty a tu se dělíme na 2 týmy. Podle toho si kupujeme lístky na https://bdpn.gov.pl/. Skupina pohodářů jde na Tarnicu přímo po modré, my odvážní volíme okružní trasu 25 km s převýšením 950 m po červené E8 z Wolosaty přes hřeben Bukowské poloniny.
Na Halicz a Rozsypaniec nám šlape krásně, rozhledy jsou nádherné, slunce svítí tak akorát a všude je spousta květeny. Na Rozsypanici posvačíme, kocháme se pohledem na sedlový vrchol Tarnicy (1 346 m). Lidí není moc, tak akorát příjemně a dnes ani na sebe nemusíme tolik čekat, je vidět, že pomalejší pro dnešek opravdu jdou kratší trek. Travnatost polonin je jedinečná, chvílemi krajina připomíná rumunské hory, chvilkama Beskydy. Jediným problémem je čurání, aspoň pro holky, vzhledem k tomu, že je to hřebenovka a je nás moc. Nakonec objevím skalisko, kam se dá zašít a po mně se tam vrhá postupně mnoho dalších žen :-).
Před nástupem na Tarnicu se začíná zatahovat nebe. Pod vrcholem této nejvyšší hoře Bieszczad už víme, že dnes to URČITĚ NEBUDE nejatraktivnější vyhlídkové místo, odkud lze vidět až na poloniny Zakarpatské Ukrajiny. FUČÍ, PRŠÍ, MUSÍME NA SEBE HODNĚ HULÁKAT. Hlučný fujavec nás nadzvedává, když se pak po červené vracíme přes Tarniczku dolů. Po cca 3 km ale zaplujeme do lesa a je ticho. Pak už se scházím, opatrně, bučinou až do Ustrzyki Górne, koleno má přece jen trochu dost, sestup už bolí. Otravný je i poslední asfaltový kilometr. Dobelhám do penzionu a drmolím "kolínko, promiň, slibuju, že po návratu do ČR běžíme okamžitě na odložené doplnění kolagenu."
Odložím na pokoji bagáž a jdu za penzion, kde mne vysekaný pruh trávy dovede k potůčku s lavičkami a hamakami na stromech. To je slast, zapluju do vody, tlapky jen syčí. Jejda, 26 km s tím převýšením už je pro mne asi na hraně, holt nemládnu. Okukuje mne čáp, který se v potoce prochází, ale když vidí, že nejsem konkurence na lovení ryb, uklidní se.
Káča zajásá, když jí o potoku řeknu, běží tam taky, já odpočívám před společenským večerem. Ten zvládneme opět jen na hranu toho, kdy sdílíme den a plánujeme zítřek, opékání klobás a pití piva a alkoholu mne i Káču míjí. Na pokoji povídáme docela dlouho o tématech, která nás baví a pak umřem :-).
Sobotní odpočinkový den v Sanoku - muzea a kostely
Dnes je v rámci odpočinku výlet do Sanoku - malého městečka, kde je 4. největší a nejkrásnější polský skanzen – pokladnice tradiční architektury a lidového umění rusínských etnických skupin Bojků a Lemků. Ve městě pak Švejkova socha, hospoda a další místa připomínající pobyt Švejka v někdejší Haliči.
Jdu ráno ještě na chvilku k potoku a jak sedím na lavičce, šustne se kousek ode mne kuna. Vykukuje a zalézá do hromady dřeva, sedím jí v cestě k penzionu, vydává velmi nespokojené zvuky. Nakonec mne oběhne a trojskokanským olympijským stylem mizí pod vraty penzionu. Následuju ji, ale ne pod vrata, ale na snídani. Ukazuju fotku kuny u stolu a ejhle, teď se ukazuje, proč je důležité mít jídlo na okně v krabičce. Ukazuje se, že kuna již den předtím očesala všem zásoby na oknech - kdo měli potraviny jen tak v sáčku na okně, o jídlo přišli!!!
Hurá do autobusu, dnes trochu civilněji :-), a po 2 hodinách poslouchání písniček na přání a po rozsáhlém a poutavém Šimonově historicko-kulturním okénku vystupujeme v Sanoku u skanzenu.
_ _ _
Město Sanok leží nad řekou San v zalesněné krajině pohoří Bieszczady. Jeho hlavním klenotem je Muzeum Budownictwa Ludowego – největší etnografické muzeum v Polsku a jedno z nejhezčích v Evropě. Najdeme tu přehlídku architektury všech hlavních etnografických skupin, které obývaly region před nuceným vysídlením po druhé světové válce – Bojků, Lemků, Dolinianů a Porórzanů. Na ploše 20 ha se nachází přibližně 120 stavení jako kovárny, hostince, špejchary, vodní mlýny, zemědělské usedlosti, požární stanice a škola. Pozoruhodné jsou také čtyři dřevěné kostely (zejména kostel sv. Mikuláše z roku 1667), synagoga a tržní náměstí z 19. století s domy židovských obchodníků. K dalším pamětihodnostem Sanoku patří hrad obnovený v novorománském stylu s největší polskou sbírkou ikon a dílem místního umělce Zdzisława Beksińského, františkánský kostel svatého Kříže ze 17. století na náměstí Rynek či ortodoxní katedrála z 18. století. Sanok je zajímavý také odkazem na dílo Jaroslava Haška. Měl tu totiž sídlit štáb "Železné brigády", do níž byl začleněn i 91. pěší pluk vojáka Švejka. Ve městě najdeme několik připomínek Švejkova pobytu při cestě na haličskou frontu v létě 1915, např. vojínovu bronzovou sochu na lavičce nebo hospodu U Szwejka zdobenou Ladovými obrázky.
_ _ _
Do skanzenu nejdu, projdu se podél řeky San do města, najdu zašitou kavárničku přímo nad řekou, kochám se tichem a ránem. Pak se vrátím k muzeu, projdu všechny výstavní sály, zejména expozici ikon!! Pak procházím kostelíky a uličky. Káča se ke mně přidá po skanzenu, dáme si kávičku a oběd, ještě i na ulici zmrzlinu. Moc fajn výlet.
Večerní program zvládáme po tomto klidném dni celkem v pohodě, průvodci si pro nás připravili ochutnávky polských specialit co do jídla i alkoholu :-). Koná se hádankařská soutěž o tričko CK Mundo, kterou zcela nečekaně vyhraju s dost velkým bodovým náskokem. To jsem fakt nečekala :-).
Nedělní túra na Krzemieniec
Ráno začíná příjemně - vstáváme později, balíme, snídáme. Předpověď říká, že dopoledne bude fajn a odpolko deštivo. Autobus nás popoveze asi 20 minut, vstupní lístek jsme si koupili online již včera, takže rovnou nastupujeme do kopce. Po cestě se zastavujeme na výhledech a také v borůvčí, , na kterém se průběžně paseme .-). Tempo je poklidné, počasí vlídné, a jak už se trochu poznáváme, zapřádáme různá povídání napříč partou.
Pod Malou Rawkou se výhledy začnou skrývat do mlhy, která připlouvá ve velkých chuchvalcích a přikrývá kopce. Následuje déšť, který během pár minut sílí. Parta se dělí, neboť předpověď je neúprosná, dál na nejvyšší bod slovenských Bukovských vrchů (Západních Bieszczad) Krzemieniec /Kremenec (1 221 m n. m.) pokračují ti, co si potřebují "poslepu" v tomto počasí osahat mramorový trojhranný sloup se znaky všech zemí (neb Krzemieniec se tyčí na hranici Polska, Ukrajiny a Slovenska). My ostatní zvažujeme, že bychom šli ještě kousek, na Wielku Rawku, která je na dohled po hřebeni, ale když déšť přidává na intenzitě, volíme sestup k chatě - byla by to prostě cesta 1km v dešti tam a 1 km v dešti zpět.
Sestup si užívám, po 10 minutách a dost metrech nížkových :-) přestává pršet, a ačkoliv je sklon terénu prudší, nějak to dnes nevadí. Neklouže to, pěšina je měkká, sem tam jsou dřevěné schodnice, klid, zeleň. Na stromě je přilepený mlok, jenže nevychytal barvu, fakt nesplynul s kůrou, to by tu ani nešlo, nemá to jednoduché. Zato je tím pádem na fotce :-). Ani se mi nechce věřit, že jsem dole, nějak to uteklo. Koukám zpět na vrcholy měkkých polonin zahalené převalující se mlhou. Loučím se.
Chata je větší, než jsem čekala, naše parta už zabrala půlku lavic. Máme zde předplacenou objednanou sprchu, skoro to ani není třeba, ale když už tu vodu ohřívali, tak s ji dám. Pak čekáme na odvážnou partu, hrajeme stolní hry a lidi so dávaj spoustu dobrého jídla. "Vodníci" přicházejí asi pi 2 hodinách, jsou durch, byl to výlet v mlze a dešti, ale vypadají spokojeně. Zaplujou do sprchy a pak zaboří hlavy do talířů. Okolo 18:30 se zvedáme a přesouváme se 15 minut na parkoviště k autobusu. Naloďujeme se v odéru mokrého oblečení (o ponožkách a botách nemluvě) přejíždíme zpět do Čech. V Olomouci se doštrachám domů, vyklopím věci do ledničky, rozmotám fakírské uzle, do kterých jsem se zavázala při pokusech o spánek v autobuse a padám do peřin.
Vstanu po poledni, sbalím se a jedu na procházku na Starou Vodu. Je tu krásně, naberu vodu u Královské studánky, trochu ji vyčistím, i plevel v okolí skruže. Pak sedím u boudy před kostelem s Alešem a Kamilem, probíráme, kolik práce mají s kostelem, sdílejí historky nálezu cvičné miny při čištění vivária - jak se hasiči i všichni ostatní při výkřiku "mina" rozprchli kosmickou rychlostí do všech stran od nasávací hadice.
A pak domů, doprat prádlo, uvařit a zalézt pod deku. Dobrou noc. Děkuji za možnost návštěvy "polských hor plných sudetských příběhů". Příště už to zvládnu i po vlastní ose.
_ _ _
KNIHY Z DOVOLENÉ
Ray Bradbury. Ilustrovaný muž.
Sue Monk Kidd: Kniha tužeb. více
Laurent Gounelle: Bůh chodí po světě vždycky inkognito. více
Pavel Tomeš: Až na ten konec dobrý. více