Víkendové vyhlídky z rozhledny  Czernica a od Boží hory

Víkend na Berušce předpovídali deštivý, ale jelikož předpovědím tohle léto není možné věřit ani den předem, bylo to jedno, jeli jsme připraveni na vše. V pátek jsme dorazili pozdě, uvařili čaj a padli do spacáků s tím, že budíka nechcem tento víkend slyšet.

V sobotu nás probudilo sluníčko před devátou, lechtalo pod víčky a zvalo ven. Podlehli jsme kouzlu a nelitovali. Celý den bylo slunečno (chvilkama až na opalovací krém), které jen občas načechralo šedavá oblaka. S pořádnou svačinou jsme se vydali na cestu na Czernicu k rozhledně, přes vyhlídku na Mysliveckých skalách (Myśliwskie Skały - https://mapy.com/s/kesososovu).

Břehy potoků (Stříbrného i Bialaladeckého) stále nesou viditelné stopy povodní zpřed roku. Chvíli se cachtáme a kamínkujeme u vodopádů u Bielici, než vyrazíme po žluté nahoru. Lidí skoro nic, jen tady u civilizace pár a pak u rozhledny. 

Celkově to je nádherný výlet. Krajina, vůně a pěšiny jsou balzámem na duši. Výhled z polské rozhledny je dodaleka, chlap viděl i Krkonoše. Budiž.

Pršet začalo vzorně 30 minut po návratu na Berušku. To jsme v suchu a u kamen, ve kterých se topí, takže klidně ať leje. Vaříme, čteme, mlčíme, ještě zkoušíme nahoře v patře laborovat s vojenskou bednou, ze které má být protiplší knihovna. Plši se, pravda, dnes ohlásili. V noci z pátku na sobotu nic a dnes mi před usnutím jeden popoběhl po holeni. Pár doteků malých chladných tlapek a než mi došlo, co to je, byl pryč. A pak ticho.

V neděli jsme se posbírali dopoledne, déšť přešel v mrholení, když jsme vyráželi. I s bednou na knihy. Zarazili jsme se po 6 km o nýznerovské vodopády. Vlezla jsem do vody, příjemně ledové, a nabrala "živou vodu" do flašek domů a také do kanystru, co jsme vzali z Berušky. Jenže ouha, jak jsem plný kanďák vytáhla z vody (to už jsem měla nožičky trošičku omrzlé), ze dna crčí ven, je děravý! Čekám, až těch 5 litr zase vyteče a jdeme. Ale ne naprázdno - v náručí nesu balvan, co jsem na dně ulovila a dotáhnu ho až do auta. Teď už je na zahradě pod balkonem, abych na něj denně viděla a připomínal mi vodopády.

O pár desítek metrů dál jsme se zarazili o nýznerovskou rybárnu, já tu ještě nebyla a byl čas oběda :-). Rybka byla výtečná, i srnčí guláš, co měl Víťa. A teď přijde plší dovětek ze sobotního večera: jak tak koukám na přední síťovou kapsu batohu - je protržená? Ne, prožraná!! A ta ořechová tyčka v ní? Z půlky sežraná. To jsou paka, nemohli to sníst celý? A to nemohli do té kapsy prostě vlézt? Asi ne, asi milujou mikroplasty. Snad jim nebylo špatně.

Po jídle okoukneme sádky a odkotoulíme se do auta. Popojedem do Žulové a jdem křížovou cestou na Boží horu. Povídáme si o metaforách jednotlivých Zastavení. Pod vrcholem je odbočka a ve skále zde stojí bělostná socha Panny Marie Bolestné. A jo, kostelík je jí zasvěcený, čteme nahoře. A je otevřený. Hlídkuje před ním usměvavý pán v důchodu s hrdou cedulkou "průvodce", dostáváme mnoho tipů, kam v kraji jít. Prohlédneme si prostý a vzdušný kostelík i s oltářovým obrazem Panny Marie byzantského typu. Energie je zde léčivá, poklidná.

Obcházíme kostelík, výhled tak máme 360°C. Asi to mám ráda proto, že jinak dýchám, když mám před sebou takový rozhled. Také více doširoka, plíce jako by reagovaly na krajinu.

Sejdeme zpět do Žulové a výlet završíme návštěvou Kamenického muzea na Josefském náměstí 1 v prvním patře nad knihovnou (bývalý kinosál). Tolik divných názvů kamenů končících na "-it" jsem ještě pokupě neviděla. Vymyslete si cokoliv, třeba salámyit nebo hrnkoit, bude to tam :-).

A pak už domů, posbírat rajčata na zahradě, vybalit, vyprat a u filmu usnout.

Boží hora: https://mapy.com/s/lesekubule 

Czernica: https://mapy.com/s/kubutokohu