Velikonoční Kokořínsko na Hájence hradu Houska
Prodloužený velikonoční víkend od čtvrtku od neděle sliboval pěkné počasí a mnoho krásných tras. A zajímavé ubytování. A vyvedl se - vrátily jsme se odpočaté, nasycené zážitky mnoha typů a v nohách cca 45 km.
Zelený čtvrtek - HOUSKA, LUDMILA, ŘÍP, ZKAMENĚLÝ HRAD, GOLEM, RABBI LOEWY
Káča mne vyzvedne na vlakovém nádraží v Pardubicích do auta a jedem na Kokořínsko po Máchových stopách. Máme pohodový čas, pauzujeme v renesančních cukrovarnických Dobrovicích. Oběd v místní restauraci Radnice (renesanční, jak jinak) se velmi povedl a fajn je procházka okolo místního zámku. Cukrovar je stále živý, je tu i muzeum cukrovarnictví, ale to necháváme na příště, stejně jako původně zamýšlený okruh od zámku Vinařice v přírodním parku Chlum. Nakoupíme a frčíme dál, k hlavní cestě nás provázejí další krásné dominanty v krajině: pozdně gotický kostel sv. Václava v Sýčině, Stránovský viadukt (https://www.krnsko.cz/obec-7/historie/stranovsky-viadukt/) v Krnsku + hned za viaduktem kostel sv. Jiří na místě původní svatyně), a hrad Stránov.
U hradu Houska jsme včas, vyšlápneme kolem sochy sv. Ludmily (babičky sv. Václava) na miradoru směr Říp, posedíme, slunce krásně prohřívá. Je čas, u brány kostela si čekání na klíče krátíme koukáním na frkot řemeslníků a zásobování. Zítra začíná sezóna.
Hurá, klíče přišly a pán nás ubytuje v "hájence" (bývalé Kastelánovo) přímo na nádvoří zámku, jsme tedy do neděle zámecké paní. V noci tu budeme samy spolu s hlídacím vlčákem.
Ubytko je plně vybavený domek se dvěma ložnicemi a výhledem z WC a koupelny na Bezděz. Příjemné retro. Káča se doléčuje, já se jdu projít po modré bučinou okolo Zámeckého vrchu nahoru na vyhlídku na Vlčí jámu. Hmm, je zarostlá a tak moc vyhlídková není, ale kousek odsud je podle mapy Zkamenělý zámek, a jo, ten se s vytesanými schody pěkně vypíná do kraje. Někdo zde má pod převisem retro batoh s celtou. Prolézám pískovcové "hroudy" s "komůrkami", prorostlé borovicemi. Slunko moc neklesá a podle mapy jsou kousek ještě další útvary. Dojdu nad Golema, jen se k němu musím prošustit dolů svahem hromadou listí. Obejdu ho a vidím ve skalisku velký otvor, chápu, proč je to právě Golem :-), jen šém by musel být hodně velkej. U Loewyho, o kousek dál, podobu s rabbim nenajdu :-). Popojdu k souboru skalisek s plošinou, vylezu nahoru a vychutnávám si s čajem sluncem na červeno obarvené skály. Teplo, ticho, výhled do kraje - ani se mi nechce zpět, vrčím, že sluníčko naznačuje klesání. Po jeleních stezkách se prokrosím na původní modrou cyklo a přes Ludmilu do hájenky. Proberem s Káčou trasu na zítra, knihy a karty, dám si úžasně horkou sprchu v retro velké koupelně a jdeme na kutě.
Hrad Houska má zvláštní pověst, jsme zvědavé, jak se nám bude spát. Navíc je dnes úplněk, Růžový :-).
_ _ _
Hrad Houska je pro svou tajuplnost často označován za jeden z nejzáhadnějších hradů. Nevede sem žádná obchodní stezka, hrad leží na skále, bez přístupu k vodě a všechny budovy, jež by u normálního hradu stály uvnitř, stojí v Housce před branami.
Jde o renesančně přestavěný raně gotický hrad. Kronika Václava Hájka z Libočan praví, že zakladatelem byl údajně vévoda Slavibor, otec sv. Ludmily (její socha stojí kousek před hradem), který zde roku 878 postavil hradiště pro svého syna Houska (ne housku :-)). Jenže skála nad pevností pukla a z pukliny začaly vystupovat zlé bytosti a síra a duchové. Prý ta puklina nešla zasypat a tak ji zakryli kamennými deskami a na nich postavili kapli zasvěcenou archandělu Michaelovi. Fresky zde znázorňují podivné tváře a neobvyklé výjevy, které se nehodí k běžnému křesťanskému prostředí. Je pod Houskou peklo? Kdo ví? Možná jen místo, kde je tenká hranice mezi naším světem a jiným. https://hradhouska.cz/tajemne-sily/
_ _ _
A jak se nám spalo? Dobře, a spíše se tady cítíme velmi fajn. P.S. nevěděla jsem, že Ludmila byla Srbka a původně pohanka, že křesťanství přijala až se svým manželem.
Velký pátek - RÁJ, KOKOŘÍN, CIKÁN
Dřív nebo později, sejdeme se v ráji, zpívá Vlasta Redl. A my spolu s dalšími parkujeme v Ráji, vesničce 7 km od Housky. Vyrážíme na okruh, první zastávkou v tomto Máchově kraji je hrad Kokořín. První kilometr hopkáme přes mokřádek. To k pískovcům patří. Lidí není mnoho, i když je prodloužený víkend - jsme rády, mezi skalisky tak šustí jen listí od našima nohama. Počasí se z dopoledního oblačna probere a mezi fakt ohromnými pískovcovými útvary nad hlubokými kaňony ani nefouká. Slunce se postupně klube a když na vyhlídkách svačíme, nastavujeme mu tvářičky a vrníme blahem.
Naopak na Housce lidi jsou, když se vrátíme, je fajn, že sem návštěvníci dojdou, dost je cyklistů. Vybalíme a sedíme coby "domácí" před hájenkou, pěkně oddělené plotkem, lidi koukaj. V 17 hodin jsou lidi vyhnáni z Pekla a je puštěn náš trhač z kotce, jde se nechat pořádně podrbat. Již jsme opět jen my a on. Vaříme, probíráme fotky, knihy, práci a nápady do budoucna. A plánujeme trasu na zítra. Dnešní měla nakonec 12,5 km, zítra si Káča troufne na delší .-).
Bílá sobota - RÁJ PODRUHÉ. BLUDIŠTĚ, TUTANCHAMON, FARAO, ŽLUTÁ, ČERNÁ, ŽELEZNÁ VĚŽ, POKLIČKY
Dnes jsme natěšené na značkách v 8.30, i když počasí se dnes nemůže rozhodnout, co si dnes oblékne. Čeká na nás Cibulkova cesta. Startujeme v Ráji, tentokrát u památníku z 1SV, projdeme kolem výklenkové kapličky Panny Marie k Bludišti, ten teda je. Na východním vstupu je ve stěně vytesán kříž. Kroužíme ve skalním labyrintu s úzkými soutěskami a věžemi. V erozních "kapsičkách" jsou šišky, také pár přidáváme. Obdivujeme borovici a buk, které dokázaly prorůst skalisky a když jdete kolem nich, nelze je neobejmout, krásně "zavazejí". Tak je poobjímám pořádně, ocení to s potěšením.
Pokračujeme pak okruhem k dalším útvarům, a u většiny jmen netušíme, jak byly přiděleny - dnes to máme pestré, mínojské (Bludiště), egyptské (Tutanchamón, Faraón), pak Cikán a Nácek a různé věže a pak zase řecký Hefaistos. To je tedy kulturní pelmel .-).
Dnes potkáváme více lidí, Cibulkova cesta je více mainstreamová, s info cedulkami a fotkami původních staveb, amfiteátru a altánů. Také je zde více do skály vytesaných "příbytků".
Přes Náckovu rokli jdeme k Pokličkám. Stojíme v údolí mezi Černou a Žlutou věží, když se ozve: "Já to tady miluju", co na celé údolí zvolá slečna z páru, co jde proti nám, rozesmějeme se všichni a odpovídáme: "My taky."
Z Pokliček ještě po cestě zpět obejdeme Pivovarskou rokli a to Boudeckou roklí a Kokořínským dolem. Zpět jsme včas na to, abychom si daly prohlídku Housky, kterou máme v ceně ubytování. Pak si dáme dobrou koupel, večeři poslechový a diskuzní večer.
Velikonoční neděle - VRÁTENSKÁ HORA A ROZHLEDNA, BEZDĚZ
Po snídani se pobalíme, věci nahážeme do auta a rozloučíme se s trhačem a hradem. Slunce dnes jede naplno již od rána. Klíče hodíme po cestě na smluvené místo "Na konci sil" a kolem trojboké (!) Luňákovy kapličky šlapeme si na Vrátenskou horu. Podle některých pověstí stojí kaplička nad místem spojení s jinými světy. Nebe je jasné a stopy po letadlech na něm vykreslují velké kříže. Mezi Lipovým kopcem a Špičákem stojí v bučině ještě jeden křížek s vyzděným základem, a ze tří stran jsou na něm velmi něžné malby andělů. Potkáváme paní, cca 65+, s batohem a spacákem, míří do Kruhu, spala někde v jeskyni pod převisem, jsme paf, paní je úkaz a zázrak.
Navzdory informacím z webu je rozhledna otevřená! Jupí, to je bonus. Točité železné schody jsou úzké a jen s třemi meziplošinami, trochu se z nich motá hlava. .-) Vyhlídka stojí za to. Mávám Baru do Neratovic, máváme zpět na Housku, k Máchovu jezeru. A jak máváme na Bezděz, který jsem měly celou dobu ubytování na očích z koupelny a WC, řeknem si, že tam ještě zajedem.
Sejdeme po žluté zpět k autu a popojedeme pod Bezděz. Po svačince vyjdeme na hrad, po trase s kapličkami, asi to byla původní křížová cesta. Slunce pere naplno, už jsme odložily do batohů vše, co jde. Bezděz je již čedičový, a je to vidět na zcela ohlazených kamenech, po kterých lidé chodí. Připomíná to Macochu. Rozhled do kraje je nádherný, znovu vidíme Housku. Loučíme se s krajem, cestou k autu si dáme zastávku u místního rybníka - kávička a zmrzlina, sledujeme ropuchu, jak se posouvá strouhou z rybníka do menšího bažinatého rybníčku. Nedá se spláchnout proudem, rozvažuje cestu a kličkuje, odolává proudu. Až přejde, popřejeme jí dobré bytí v polostínu (velmi jí rozumíme) a jedeme přes Jičín do Pardubic. Já pak na vlak do Olomouce.
Notujeme si, že jsme velmi velmi spokojené. A že se sem vrátíme, bylo by fajn zažít místní bučiny i zelené.