Voda nade mnou, voda pode mnou - Čermná, Milovany a Jestřabí

Deštivé bylo ráno dne boje za svobodu a demokracii. Ale nebylo to deštivo natolik chladné, aby se nám nechtělo do vojenského prostoru, kde na nás čekal zajímavý program. Jojo, motivace pomáhá překonávat nesnáze a nepohodlí :-), přece si nenecháme ujít sestavování náhrobku na čermenském hřbitově, jehož jednotlivé části kluci před 2 týdny přemístili na hřbitov z místa asi 1km od něj. Vařím termosky s čajem a jedem (jakože jedeme, ne čaj s jedem :-)). V 9 parkujeme na krajnici v plné brigádnické polní, chlap s motorovkou, já s krompáčkem, ověšená foťáky a květináči plnými aster z balkónu. Ale no tak, Martin je tu už sedmé ráno, nemohl dospat. Chvilku před námi přijel Pavel s Mončou a společně s Mezkem převážejí propriety na hřbitov. Jak prší, je to lahůdka, mokré listí na dřevěné lávce přes potok krásně klouže.

Na hřbitově pozdravím stélu s Pannou Marií Bolestnou, pak se parta dělíme: Martin s Pavlem postaví Emilovu trojnožku a postupně s mou a Mončinou pomocí zvedáme jeden a druhý kus náhrobku. Víťa jde řezat stromy. Ruku k dílu přiloží i Jirka, který přijel jako poslední. Po fotodokumentační práci se přesunu k Panně Marii a vedlejšímu hřbitovu, čistím je a znovu sázím do rohů astřičky - snad se tentokrát chytnou. Stále jemně prší. Před Mariinou stélou vykopu okrouhlý záhon, zasadím symbolickou astru a zakryju. Loučím se se slibem, že na jaře sem přijedu zasadit bílé denivky, lilie Marii budou slušet. 

Na odchodnou kluci popílí ještě kusy vývratu, co zasahují do pěšiny a Jirka při odhazování větví zapluje do kaluže ajajaj až nad vysokou holinu. Naštěstí ji vytáhl. My pak míříme na Milovany, kde chlap jde v dešti hledat patrony a já v pláštěnce proplouvám rákosím kolem milovanského rybníka a hledám záběry hladiny, která se nehne. Mám, jsem spokojená. Nandávám a sundávám rukavice, ruce trochu křehnou.

Vlhko začíná zalézat pod kabáty, přesouváme se k Jestřabí, po cestě ulovím pár snímků Odry mezi zaniklými obcemi Velká Střelná a Nová Ves nad Odrou. Miluju tyto meandry, fascinující, šťavnaté a malebné pokaždé, když jedete kolem. Podzim je probarvuje do úplného rezava.

Mokré ticho u jestřabského kostela se zdevastovaným hřbitovem je jako vždy extrémně silné. Příroda si bere zpět prostor, který si chvilku nárokovali lidé, stromům se daří i uvnitř kostela. A přesto se tu dobře je, jen je zde, například proti Barnovu, trochu posmutněle. 

Jsme nasyceni vodou ze všech stran, jedeme domů, do sucha. Mile strávený den. V zimě moc brigád nebude, ale přes Vánoce aspoň dotáhnu restaurování torza Ježíšova těla z nepřivazského kříže, více zde 

Jestřabí

Farní kostel Nejsvětější Trojice se hřbitovem. Aktuální foto a jedna dobová.