Slunné odpoledne před Bílým kamenem na Nové vsi nad Odrou

Po sobotní Lubavia spolkové schůzi jsem se těšila na odpoledne na Nové Vsi. Jeli jsme tam 3 z těch, kteří mají tuhle zaniklou obec na starost. My s Víťou parkujeme u památníku v centru a věnujeme se každý svému, Jirka popojel ke hřbitovu v horní části.

Víťa pořeže ještě drobné stromky v kapli a ve škole, upravuje cestu do "hospody" a pak čistí a přepažuje malé jezírko, ze kterého voda teče do bývalé hasičské nádrže. Chce tu chladit nápoje - něco jako "lesní bar" pro návštěvníky. Voda je slušně studená, takže jo, bude to fajn, pokud mu to klapne.

Já se už po cestě ze schůze mentálně připravovala na úpravu plácku, co je za stacionární cedulí. Před měsícem mne napadlo, že když už slavíme jako Lubavia letos 10 let, mohla by tady být něco jako "výstava" našich aktivit. 

Ne že bychom se potřebovali "prodávat", ale každoročně se zdá, že lidi naše práce opravdu zajímá, a zároveň je vlastně dost neviditelná. Jsme ve vojenském prostoru "hosty" o to, co zbylo z kulturního dědictví Libavska, což je dáno pohnutou poválečnou historií - vysídlením a následným vznikem vojenského prostoru. Zaniklo tak 24 obcí, a o 14 míst se oficiálně staráme - o celoroční pietní údržbu zaniklých hřbitovů, památníků, které zůstaly nebo byly postaveny rodáky a jejich potomky. Obnovujeme drobné krajinné památky - kříže a sloupky se svatými - nebo je rekonstruujeme, a také odkrýváme základy některých staveb. A nikdo to moc nevidí, jelikož je to holt vojenský prostor, a ani na Bílém kameni lidi nemůžou kamkoliv. Některá z míst jsou v blízkosti dopadových ploch vojsk a to je prostě passé, i my se tam pohybujeme opatrně. Všichni to děláme jako dobrovolnickou činnost, máme to tu rádi. Tak chci připravit pár panelů s povídáním a fotkama.

No, dost řečí, jde se na to. "Náves" je rozbitá, zaplevelená větvemi a hromadami klestí a kmenů z toho, jak zde řezali lesáci. Odtahám postupně dřevo na hromady mimo plochu a hrabu větve. Potřebuju si tuhle hrůzu něčím proložit, a tak zrekonstruuju velký kus zídky mezi stromy, práce s kameny mi vždy dobije baterky. Les voní, ptáci štěbetají, slunko a práce hřeje. Kvetou sasanky a narcisy a zde extra velké petrklíče. 

Ani jsem nečekala, že to celé stihnu, ale máme se sluncem synchron, dohrabu celý palouk, když se stíny začínají prodlužovat. Vychutnávám si je na "lavičce", kterou mne na závěr napadlo udělat z velkých břidlicových překladů na vóbr pařezu uprostřed uklizené "výstavní plochy". Dopíjím čaj a přemýšlím, zda stihnu během týdne připravit všechna povídání a naformátovat to, nasázet do tisku, zarámovat ... a pak 30. dubna sem přivézt a nainstalovat. Moc doufám, že ano. Deset let má Lubavia přece jen jen jednou za život :-)

Posbíráme nářadí, projdeme se ještě na vyhlídku na louku nad obcí, cestou zpět nasbírám hromadu břidlicových střešních tašek a osadím s nimi stacionární ceduli, ať tam neprorůstá plevel. Jedem nahoru za Jirkou a tam skoro omdlíme - on hráběmi doslova "učesal" celý hřbitov. Lovím poslední snímky, jak slunce nad hřbitovem zapadá, Jirka nám ukáže, kde byl původní vstup na hřbitov, ať vím, kam přesně dát připravenou mobilní ceduli s popisem na Bílý kámen.

Jedem domů mezi nakvétajícími třešněmi. Jsem spokojená jak želva, i když mne slušně bolí ramena, nejsem zvyklá na takový záběr s hráběmi. V duchu děkuji za nádherný jarní den.

Ještě vymýšlíme název pro lesní bar, bude to Bažinka, doma vyrobím grafický návrh na ceduli "Neueigen Waldbar Bažinka" a dokončím cedule pro rychtu na Nepřivaz a novoveský hřbitov :-).

_ _ _

P. S. Mám radost z milionu drobností, které se mi letos podařilo zařídit letos pro Lubavii obecně a v rámci Bílého kamene pro nepřivazskou kapli: keramické známky, parádní velký banner, co natáhnu mezi stromy, placky a samolepky s 10 letým logem :).

Držme si pěsti, ať je na 1. máje dobré počasí, pak bude vše ok.