Ženský víkend na Berušce

Po jarním Rumunsku 2025 jsme se domluvily s ženami, které byly účastny, že si dáme víkendový retreat na Berušce na podzim. Termín jsme všechny 4 udržely, jen Pavlínka, pražanda, odpadla nakonec s virózou v pátek ráno před odjezdem. Také Pája s Růžou řešily nečekané páteční potíže, který jim posunul odjezd na sobotu ráno.

V pátek tedy vyrážím jako předvoj na sólo večer/noc, a docela se těším, víkend byl hektický. S malou zajížďkou přes Šumperk se vylodím z vlaku v 18:35 v Ramzové a vydávám se rychle padajícím šerem nahoru na Smrk.

Rašeliniště okolo vrcholu nadělily mlhu. Do toho prší, viditelnost skoro nula, nevidím, kam šlapu a boty mám do 15 minut durch. Na podruhé trefím správnou odbočku a jak se spouštím ze žluté na zelenou, oddechnu si, jsem v lese, mlha je pryč a déšť také není tak úporný. V mokru to klouže, trochu se děsím středního úseku, který je po povodních plný vymletých kráterů, ale ejhle. Je jako nový! Nevím, jak to udělali, ale cesta je upravená, jde se téměř pohodově. Je i přeznačeno, na stromech krásně průběžně svítí značka.

Sejdu na rozcestí u Niagárek a cítím kouř, na Konírně někdo je. Nějak mne to v té tmě uklidňuje. Jsem pěkně durch, pod pláštěnkou propocená. A hladová. Bílé kamínky, kterými je vysypána cesta, svítí jak z pohádky O Jeníčkovi a Mařence, mohu zhasnout čelovku. Docházím k Berušce, odemknu a šup do sucha. Roztopím kamna, s velkým přemlouváním se otočím a jdu zpět ke Stříbrnému potoku s kanystrem pro vodu. Pak už se převléknu, suším věci, vařím čaj a vodu na klobásky. 

Ani to netrvá moc dlouho, v Berušce je teplo, budu spát dole a přikládat. Po večeři si sednu k tarotovým kartám a ke čtení, poslouchám, jak venku fučí a prší, a jsem spokojená s praskajícím ohněm. Nemohu nevyfotit obraz, který kamna malují na dvířkách.

Usínám před půlnocí, kolem druhé ráno mne budí po ruce přešlapující studené malé ťapičky. Plch. Můj mozek v polospánku jen přepočítá počet nohou, a s myšlenkou, že je vše v pořádku, jsou jen čtyři, zase usínám.

Sobota 11.10.2025

Ráno o půl deváté roztopím opět kamna, uvařím si kávičku a po drobné snídani jdu pro další vodu. Les je mokrý, takže krásně usušené boty opět vlhnou :-), ale neprší, obloha se protrhává, je nádherně podzimno. Postojím na vyhlídce, je vidět, jak se stromy probarvují. Chytím signál, holky jedou, a tak se jdu s tornou projít na Dračí hřbet pro kamínky. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, trochu bych je ráda vyklepala .. a jo, jak se blížím k vrcholu, blik a v hlavě ticho. Boží klid. Je to jako by někdo všechny myšlenky zaklopil podnosem. Úžasné. Vnímám stromy, vítr, bedly, cestu, kapky na listech. Stoupám k vyhlídce a kochám se. Vlhkost po dešti dodává barvám na sytosti. Popojdu k nalezištím. Vždy jsem připravená na to, že zde již nic nenajdu, a tak mne překvapuje, kolik je tu pokladů dnes.

_ _ _

Dračí dárek

Nesu Drakovi ukázat vyleštěný pětihran, posílám myšlenky a obrazy tak nějak dovnitř a ke kopci - jak se učím kameny řezat a brousit a leštit. Že se mi trochu kamínky štěpí, něco by to chtělo. V tichu okukuju, co najdu, a víte co? Nalézám, kromě klasických drúz, také zcela jiné typy kamenů - křemeny kombinované s jinými nerosty, křemeny říznuté na šestihran, křemeny rozpadlé po délce, ne po krystalech. Je to DAR, vím to. Drak naslouchá a nabídnul mi něco dalšího. Cítím se povzbuzena v tom, s broušením pokračovat. Ještě nevím, co nimi, kameny, bud pak dělat, možná dojde na šperky nebo nějaké tvary (pyramidy etc.), jen vnímám zprávu "patří nikomu a všem". Jop, vím, že ode mne mají jít pak kamínky dál. S tím jsem v souladu. Mají sloužit mnoha lidem.

S úsměvem vstávám a drb, větev mne šlehne tak, že se musím až poklonit. OK. Podívám se pod nohy a tam jsou 2 kameny, které mám ještě vzít. Beru je tedy a jdu. Děkuji. :-)

_ _ _ 

S těžkou tornou a lehkým srdcem kráčím zpět, boty opět mokré, ještě přiberu dvě babky (bedly neberu, těch máme už dost). Na bílé kamínkové cestě se potkávám s holkama a Lokim (border kolie). Synchron na 100%. Najíme se a jdeme ven. Páje se líbí kamínky, tak je vezmu přes Dračí hřbet, kde si najdou každá něco pro sebe, a pokračujeme dolů k Nýznerovským vodopádům. Holky se chtějí koupat (já letos nějak nejsem dost otužilá), tak popojdem k soutoku Bučínského a Stříbrného potoka. Ony hledají místo na koupačku, já poskakuju níže po proudu Stříbrného potoka s Lokim a lovím záběry vody s hromadami podzimního listí. Potok je plný kamínkových mělčin, balada, krása. 

Pak si vyšlápneme nahoru k Bučínskému vodopádu a ještě výše, chvilkama povídáme a chvilkama ne. Na křižovatce odbočíme správně doprava, ale málo :-), potřebujem ještě zatočit, krosíme lesem nahoru a tu to je - babkové království. Sbíráme, co nám kapsy a ruce unesou, na vrcholu kopce Růža najde 3 praváky, co jsou tak dokonalé, že působí jako ze sádry. Pak si cestu zpestříme ještě jednou zkratkou. Jsem spokojená, vlastně aspoň jdu zase trochu jinou cestou.

Na Berušku docházíme krásně hladové, Růža s Pájou chtějí venku rozdělávat oheň, ale nějak to pak pustěj, vaříme na kamnech, pojíme a sedíme pak na Freudově lavičce venku. Stmívá se rychle. Večer uběhne poklidným povídáním, sedíme a větráme, neb už nemáme co svlékat a je teplo. Sušíme hříbky, co jsem nakrájela po večeři, a boty.

Spíme s Růžou nahoře, Pája s Lokim dole, a plši nic, Loki je zaplašil. Spacáky zahozené v koutě, až nad ránem, jak už se Beruška ochlazuje, když se netopí, jej nahmatám a zachumlám se.

Neděle 12.10.2025

Ráno není spěch, půjdeme stejnou cestou, neb je poetičtější než ta přes Dlouhou dolinu. Po snídani a kávičce na lavičce se předbalíme. Nařežeme s Pájou dřevo, Růža štípe a skládá pod stříšku, doložíme dřevo pod lavičky, naštípu třísky. Berušku vypiglujeme, dobalíme se, nasvačíme a jdeme. Probírám kamínky, všechny bych těch 8 km neunesla, s těžkým srdcem nechávám část pod Freudovou lavičkou. Ale ocením to hned v prvním stoupání, byla by to fakt bolest. Tohle je akorát. Slunce se klube skrz mraky a na Smrku je MODRO a plné slunečno. Před vrcholem je opravdu nová kaplička, tu jsem (viz rozmlžené foto) viděla v pátek večer jen jako šmouhu. Až teď ji mohu poobdivovat. Kromě dřevěného motýla ji zdobí nápisy: MÍRNOST a z druhé strany TICHOST.

Na rozcestí si dáváme malou kochací zastávku a svačinku, odlehčujeme ještě batohy. Teď to bude většinou již z kopce. Cesta příjemně utíká, mám rašeliniště (ve dne, kdy vidím, kde šlapu) moc ráda, celá plocha kolem Smrku je totiž protkána pěšinkama, které obcházejí malá jezírka, takže abyste šli vpřed, kam chcete, tančíme různými obloučky na všechny strany .. a přesto jdete vpřed :-).

Čas máme supr, nespěcháme, v Ramzové stihneme i kávičku a limošku. Lidí se dost, přece jen je hezky a 15:25 je dobrý čas na návrat z výletů. Takže se nás spousta namačká do vlaku, míst je dost, dosednem a dřímáme až do Olomouce. Loki je úplně krásně vyběhaný a hotový, usínal už na zastávce vlaku. 

V Olomouci se loučíme, snad se zase někdy sejdem. I s Pavlínkou, která se doma doléčuje. Tak jí aspoň posíláme pár fotek a pozdravy. Díky, holky.